4. 7. 2026
Ne vždy je to o velkých akcích. Milá jsou přátelská setkání u dobrého jídla a skleničky vína. Čtvrtého července 2026 nás pohostila Eva na letišti v Luhačovicích.
Vrata hangáru se zavřela, utichly motory, větroně jsou v pyžamu, piloti znaveni sluncem usedají společně s Čapkami ke stolu, rozhovor se rozbíhá přirozeně. Z cizích lidí jsou rázem přátelé, příběhy se mísí s vůní květin a grilovaného masa, na západě se v zapadajícím slunci rýsují tmavé mraky. Ráno bude pršet, to ale nikomu nekazí náladu. Přijela Jana z Ostravy, po celodenním létání s žáky je unavená, ale za pár minut, po vydatné večeři, chytá druhý dech, směje se s námi na celé kolo. Je tma a přesouváme se do klubovny, členové aeroklubu už zamířili k domovům, my na letišti přespíme. Rozhovor se stočil k dětem, padlo pár vtipů, nakonec si zase povídáme o létání. Začínáme plánovat lety, destinace a kde se potkáme příště.
Ráno trochu překvapíme službu Rádio, v pošmourném ránu je jediný, kdo na letiště dorazil. Dívčí parta se s hrnkem kávy v ruce hrne na věž. Letiště je nové, a tak věž je moderně vybavená a je z ní vidět celá RWY, která vypadá, jako by ležela na bříšku obra. Chvilku diskutujeme o úskalích dráhy v kopcích a pak už loučení, objetí, pozdravy. Slovy klasika, bylo to poetické odpoledne. Děkujeme Luhačovice, děkujeme Evo!
